Prvý českobudějovický provoz tzv. moderních trolejbusů vzniká v období krátce
po II. světové válce a nahrazuje dožilé původní úzkorozchodné tramvaje,
navíc přivádí městskou dopravu i do míst, kam předtím nebyla zavedena.
Jako první se nového dopravního prostředku dočkali obyvatelé Čtyř Dvorů,
následně Suchého Vrbného a Rudolfova. Hlavní tramvajovou trasu nahradila větev přes Pražské předměstí, protažená
až k bráně Hřbitova sv. Otýlie (kam vedla od konečné tramvaje trať tzv. historického trolejbusu
mezi lety 1909 - 1914) a na jižní straně přes býv. Linecké předměstí až do Rožnova.
Jako poslední se zprovozňuje trať zvaná "Okruh" od Nádraží přes Pekárenskou a zasahující do historického jádra města těsně k centrálnímu náměstí
a zpět k Nádraží. Jediné pozdější prodloužení se realizuje úsekem od Hřbitova do Nemanic.
Slibný rozvoj přerušila stagnace zapříčiněná všeobecným odklonem od elektrické dopravy
v Československu (a v mnohem větší míře v celém "Západním" světě) v 60. letech.
Následuje rozhodnutí o likvidaci trolejbusového systému jako celku na konci 60. let,
jednotlivé linky se nahrazují autobusy, poslední trolejbusy pak dojezdí na podzim 1971.
České Budějovice v další dekádě zakusily realitu pouze autobusového provozu.
V 80. letech však přichází renesance elektrické trakce, proto se opět uvažuje o trolejbusech jako
perspektivním prostředku nejen MHD v Českých Budějovicích, ale také pro propojení s budovaným energetickým komplexem - atomovou elektrárnou Temelín.
I když z tohoto návrhu nakonec sejde,
podaří se realizovat výstavbu městské sítě a roku 1991 trolejbusy opět do budějovických ulic vyráží.
